Ono je to dost relativní, kdo má větší problémy. Ten, kdo věří tomu, že má problém, tak ho skutečně má. Je jedno, jestli vnější svět to vnímá jinak. Rozhodující je to, čemu věří člověk sám. Takže pokud člověk "s problémy" (myšleno s problémy, které vnější svět uznává jako problémy), má svůj pohled nastavený tak, že on to dává, tak je na tom fakticky mnohem lépe než člověk "s problémy" (myšleno s problémy, které vnější svět neuznává jako problémy), kterými se on nechává pohltit a vnímá je velmi dramaticky. Nevnímám to tedy jako paradox. Je to celé o tom, jak má člověk nastavený úhel pohledu, nehledě na to, že často se člověku podaří změnit úhel pohledu až ve chvíli, kdy mu život přinese těžkosti. Nicméně my jakožto zástupci vnějšího světa nemáme právo hodnotit, jestli něčí problémy jsou podložené a vážné, neboť nechodíme v jeho mokasínách. Takže asi tak.

kdesi som čítala, že nevyžiadaná potreba niekomu pomoci je túžbou po moci

Nejen nevyžádaná. Ono to tak může být klidně, i když je vyžádaná. A jak jsem nedávno poslouchala tu přednášku o narcistické poruše osobnosti, tak tam zase paní doktorka sebekriticky poznamenala, že většina terapeutů má v sobě zakořeněnou představu o své důležitosti v tom směru, že svým působením druhým lidem velmi pomáhají. Však proto to dělají, že? Protože si myslí, že pomáhají, a zpětně přes to své přesvědčení, že pomáhají, získávají pocit o smysluplnosti svého života.

Spíše je zde otázka, co vás vede tzv. "tapetovat" touto svojí fází celostního vývoje, svět okolo. To je jen určitý filtr, pro lidi, jež jsou v této fázi.

Poslední dobou se zde aktivují lidé, od čistě náboženské dogmatické roviny myšlení, k společenské a následně duševní.

Společné pak mají vlastně jeden fakt, a to je vábit lidi jež nejsou aktuálně ukotveni ve svém životě, skrze nějaké zpětné vazby ze svého života a okolí, jež jim ale mají vlastně tzv. otevřít oči, ale to je tvrdá práce i zkouška.

Nějak reflektují a vnímají určitou krizi v chování společnosti či lidí, ale to je vlastně jen o jejich aktuálním stavu průzoru vnímání plné reality, jež navíc nebude ani v tom to životě hotový ... .

To, co popisujete je vlastně proces naší cesty k dospělému vědomí, od narození, kde vlastně nemáme žádné zkušenosti, a tedy ani vědomí. Je to program, jež se aktivuje v každém jedinci v době narození, a vlastně se zde stále dokola objevuje ona Amerika, což už starší generace mají mnohdy za sebou anebo už odpočívají na hřbitovech.

Je potřeba to vidět v plném kontextu, nejen tzv. "vytrhávat" určité fáze a jejich projevy, v tom to životním programu každého, kdo se zde narodil a narodí, Matrix.

To je bludný kruh, jež nikam nevede, jen druhé do své pasti. ... .

Souhlasím s vámi. Je důležité vidět vývoj vědomí v širším kontextu. Každá fáze je jen jedním krokem na cestě k dospělému vědomí, které je nikdy zcela dokončené.

Ano, je pravdou, že někteří lidé se snaží své vlastní fáze vývoje vnutit ostatním. To může být způsobeno tím, že se cítí sami a potřebují se na někoho upevnit. Může to být také způsobeno tím, že se snaží pomoci ostatním, aby se posunuli dál na své cestě.

Obě tato motivace jsou pochopitelné. Je však důležité si uvědomit, že každý člověk prochází vývojem vědomí vlastním tempem a způsobem. To, co je pro jednoho člověka pravdou, nemusí být pravdou pro druhého.

Proto je důležité být tolerantní a respektovat různé fáze vývoje vědomí. Místo toho, abychom se snažili druhé změnit, můžeme se jim naopak snažit porozumět a podpořit je na jejich cestě.